Varuj otrubo, jde bílá mouka.
(české přísloví)

Hrubšický, Sobotkův mlýn

Hrubšický, Sobotkův mlýn
13
Hrubšice
664 91
Brno-venkov
Hrubšice
49° 5' 35.0'', 16° 18' 25.6''
Mlýn bez funkčního vodního motoru
Architektonicky velmi hodnotný objekt mlýna severně od zámku, na náhonu z řeky Jihlavy. Obytná část patrová klasicistní, s valbovou střechou a dochovanou fasádou. Kolmo napojená mlýnice s polovalbovou střechou, původně renesanční se zbytky sgrafita. Na návodní straně půlkruhové otvory. Nad náhonem stojí třetí křídlo, obsahující turbínovou strojovnu. Na severní straně náhonu zbořeniště dalšího objektu.
Jihlava
38075 / 7-718
nepřístupný

Historie mlýna obsahuje událost z období:

1613 v urbáři charakterizován jako nově postavený, urbář z roku 1613 popisuje poddanské povinnosti a daně vztahující se k mlýnu a pile, mezi které patřily například odvody ryb a vyměření takzvaného výmělku. K mlynářovým závazkům náleželo udržování pořádku, péče o jez a vodní tok v náhonu. Poddaní museli vypomáhat s povoznictvím nejen pro zámek a hospodářský dvůr, ale také pro mlýn.

Na začátku 17. století byla novostavba hrubšického vodního mlýna vybavena pěti koly, mlýn současně poháněl pilu, souběžně u mlýna byla také v provozu valchářská dílna, kterou bylo možné využít buď za finanční poplatek, nebo za naturální odměnu v obilovinách. 

Mlýn patřil až do poloviny 18. století k dominikálu a byl mlynářům pronajímán.

Prvního mlynáře působícího v Hrubšicích dokládají až matriky z osmdesátých let 17. století. Mlynář Jakub Tomek (Tuma, Toman), který provozoval mlynářství v obci ještě na začátku 18. století, byl velmi často s manželkou Reginou žádán o kmotrovství místním dětem. Při narození Tomkových dětí se kmotrem stal naopak moravskokrumlovský mlynář Jakub Zároba s manželkou.

Hrubšický mlýn před polovinou 18. století provozoval přes třicet let Jan Walloschka, kterého vystřídal Jakub Dillmann. Podle supliky, kterou adresovali Walloschkovi pozůstalí knížeti Janu Nepomukovi Karlovi z Liechtensteina (1724–1748), představovaly dluhy na nájmu mlýna velký existenční problém. Finanční dluh ve výši 69 zlatých po Janu Walloschkovi se ukázal jako zcela likvidační pro pozůstalé, kteří se obávali, že je finanční pohledávky k vrchnosti přivedou do vězení nebo „půjdou o žebrácké holi“.

Podle dominikální fase, katastru zachycujícího vrchnostenský majetek, se v polovině 18. století z mlýna platila daň 307 zlatých 12 krejcarů, jez na řece Jihlavě byl v režii moravskokrumlovské vrchnosti.

Hrubšický mlýn byl dne 17. září 1755 takzvaně emfyteuticky prodán; jednalo se o dědičný nájem, při němž zůstalo zachováno vlastnické právo prodávajícího, nabyvatel byl zavázán ke každoročnímu placení úroku.
Z liechtensteinského dominikálu získal mlýn za osm set zlatých mlynář Tomáš Jan Schneider. V době tohoto prodeje mlýn charakterizovala čtyři mlýnská složení a jedno jáhelné (kašové), součástí mlýnského provozu byla také pila. Obytná část mlýna sestávala ze dvou místností, komory a dvou sklepů, v komplexu mlýna se nacházely také stáje. K mlýnu náležela orná půda o výměře přes dvacet sedm měřic, a to pole v Hrubšicích, zvané Za mlýnem, dále pozemek Za vrchy, osvobozený od desátku. Z nejrozměrnějšího pole Na dílech, které se nacházelo v Biskoupkách, byl hrubšický mlynář odevzdával desátek oslavanské faře a roční kontribuce ve výši dvacet čtyř krejcarů obci. Pozemek v Biskoupkách si hrubšičtí mlynáři udrželi až do poloviny 19. století. Součástí koupě byla také louka Za mlejnem. Emfyteutickému vlastníkovi mlýna byly stanoveny nejen daně z pozemků, ale i další poddanské povinnosti, které se vázaly k chodu mlýna. Jako součásti vodního mlýna byly zdůrazněny žlaby přivádějící vodu na mlýnské kolo, krytá přístavba pro vodní kolo, mlýnský náhon a mosty, o něž se mlynář musel starat na svoje náklady; z těchto povinností byl však vyčleněn splav. Nezbytné dřevo se odkupovalo z liechtensteinských lesů za obvyklou cenu jako ostatní poddaní. Připouštěla se výjimka pro dřevo potřebné například na hřídele a moučnici, které bylo dovoleno obstarávat v cizím polesí. Nákup tvrdého dřeva zůstal ve vrchnostenské režii. K mlynářovým poddanským povinnostem patřilo padesát dnů roboty, které se musely odpracovat při údržbě jezu na řece Jihlavě. Mlynář se také ve smlouvě zavázal, že „mlýn nenechá lehnout popelem“ nebo zničit povodní. Z provozu pily se muselo odevzdat dva a půl kopy prken nebo latí nařezaných z vrchnostenských klád. Mlynář mlel bez poplatku obilí pro vrchnostenskou potřebu, bezplatná mlynářská práce se týkala také sladu pro pivovary.Explicitně bylo také stanoveno laudemium – dávka placená nájemcem vlastníkovi při prodeji, výše této částky byla odvislá od původu nového vlastníka. Liechtensteinští majitelé moravskokrumlovského panství si také ve smlouvě výslovně vymínili rozhodování o dalších prodejích či předprodejích mlýna.
Po pěti letech působení Tomáše Jana Schneidera v Hrubšicích byl mlýn znovu prodán za dvanáct set zlatých a od 1. ledna 1760 se novým vlastníkem stal Josef Fiala (kolem 1727–1797). Od roku 1763 mlynář užíval za úrok tří zlatých takzvaný starý vrchnostenský pivovar v Hrubšicích.

K dalšímu emfyteutickému prodeji, kdy se částka zvedla na čtyři tisíce zlatých, došlo v roce 1793, kdy byl mlýn připsán stejnojmennému synovi Josefa Fialy.

16. 5. 1797 zemřel Josef Fiala, mlynář, 70 let. (RR)

V krátké epizodě několika let na konci 18. století se v Hrubšicích vystřídali dva mlynáři, Jan Pešek a Bernard Brida. Jan Pešek (Peschek) (kolem 1748–1798) pocházel ze Strážku a mlýn zakoupil v roce 1796 za jedenáct tisíc zlatých. Mlynářské řemeslo zcela jasně zůstávalo v rodinných vazbách: s Rosalií Peškovou (Peschkovou) se oženil nový mlynář Bernard Brida. Po několika letech mlynářského řemesla zadluženému Bernardu Bridovi nepomohla ani půjčka dva tisíce čtyři sta zlatých od následujícího majitele, zámožného Františka Štěpánka (Stiepanka) (kolem 1759–1805), dědičného nájemce hospodářského dvora v Rakšicích a hostince v Dukovanech, který navíc vlastnil vinohrad v Olbramovicích a jeho švagr Jakub Tkaný provozoval mlýn v Mohelně. František Štěpánek převzal hrubšický mlýn s Bridovým dluhem, který se podařilo splatit během dvou let. Při koupi v roce 1801 nechal hrubšický mlýn s pilou a přináležejícími  pozemky zapsat na nezletilého nejstaršího syna Josefa (1793–1856).
V kupní smlouvě z 11. června 1801 byla jeho hodnota vyčíslena na devět tisíc sedm set zlatých. Když v roce 1805 zahynul tragickou smrtí, byl v pozůstalostním řízení jeho nemovitý majetek oceněn na patnáct tisíc osm set zlatých. V jeho movitém majetku kromě mincí a bankovek byly ohodnoceny stříbrné hodinky, pár stříbrných spon na boty a na kalhoty. Hostinec v Dukovanech byl prodán za tisíc zlatých bratrovi Tomášovi, mlýn s pilou v Hrubšicích byl oceněn na deset tisíc zlatých a hospodářský dvůr v Rakšicích na tři tisíce zlatých.

František Štěpánek hrubšický mlýn vyplatil z dluhů, které na něm zanechal Bernard Brida. I když jeho syn Josef Štěpánek byl v dětství očitým svědkem otcova tragického úmrtí a nalezl jej utonulého v mlýnském náhonu poté, co odsekával ledy u mlýnského kola, na mlynářské řemeslo nezanevřel. Naopak se stal nejdéle působícím mlynářem v Hrubšicím a za svůj život se neustále snažil o modernizace a povznesení zděděného mlýna. Usiloval o směnu realit s vrchností, které se týkaly bývalého pivovaru, který předešlí mlynáři využívali. Především chtěl adaptovat vodní dílo a modernizovat technologii mlýna.

V roce 1835 Josef Štěpánek žádal o povolení k zásadní změně pohonu z dosavadních pěti složení dolních na horní. Mlynářův záměr se týkal přestavby původního kola na spodní vodu, které chtěl nahradit modernějším a výkonnějším pohonem kola poháněného tzv. vrchní vodou. Součástí této úpravy bylo i zvýšení jezu o patnáct až šestnáct palců. Uvažoval také o rozšíření mlýna o šestý mlecí kámen, který podmiňovala změna pohonu. Jedním z důvodů pro úpravu technologie mlýna byla snížená funkčnost mlýna při nepříznivém počasí, v letních obdobích sucha a také v zimních měsících. Údajně i okolní mlýny na řece Jihlavě se musely vyrovnávat s nedostatkem vody. Navíc si stěžoval, že je zaměstnáván obvyklou prací pro zákazníky z nejbližšího okolí, ale přibývá zakázek od návštěvníků ze vzdálenějších lokalit, proto má dlouhé čekací lhůty nebo zájemci o mletí musí hledat „útočiště“ jinde. Při snížení produktivity jeho mlýna by bylo obtížné platit roční nájemné ve výši dvě stě dvaceti pěti zlatých. V jedné ze svých žádostí adresovaných moravskokrumlovskému vrchnostenskému úřadu o změnu pohonu mlýna si jako svědky pozval mlynáře z tzv. Havránkova mlýna Jana Svobodu, němčického mlynáře Ferdinanda Jana Obsingera a Jiřího Holuba, papírníka z Alexovic.

Mlynář Josef Štěpánek je podepsán pod pozoruhodným spisem nazvaným Pro memoria z roku 1843, ve kterém vysvětluje důvody pro modernizaci mlýna, jejichž realizace byla zamítnuta. Dovolával se naplnění právního pojmu emfyteutický prodej, v němž si pomáhal argumenty z římského práva a vytýkal vrchnosti odmítavý postoj k jeho návrhům; zdůvodňoval svoje argumenty zemským nařízením a městským právem, dvorským dekretem z roku 1789. Zpochybňoval právní naplnění emfyteutického vztahu mezi vrchností a vlastníkem. Poukazoval na zvyšující se platby za úrok; jeho roční splátka padesát zlatých by se měla promítnout do případných modernizací mlýnského provozu.

Bohužel prameny již jednoznačně neodpovídají, zda se Štěpánkovo úsilí ve složité byrokratické a majetkové situaci a rozhodování rozdělené mezi různé kompetence gubernia a vlastníka panství podařilo realizovat. Jeden z mála dokladů o stavebních realizacích se týkal příjezdového mostu přes náhon, který byl v roce 1834 v kritickém stavu a hrozil zřícením. V následujícím roce byl zhotoven dřevěný most, který byl financován liechtensteinským důchodním úřadem. Na začátku čtyřicátých let 19. století byl již hrubšický mlýn popisován s pěti mlýnskými složeními na horní pohon. Ve vodním mlýnu pracovali dva zaměstnanci a ročně se průměrně pomlelo pět set měřic pšenice, tisíc tři sta měřic žita a padesát měřic ječmene.

 

Události
  • První písemná zmínka o existenci vodního díla
  • Vznik mlynářské živnosti

Při následujícím prodeji Janu Friedlovi (Fridlovi) v roce 1856 byl hrubšický mlýn ohodnocen na čtyřicet pět tisíc zlatých.

Ve druhé polovině 19. století v Hrubšicích provozovala mlýn rodina Jarošů (Jaroschů), Eduard (kolem 1828–1896) a Alois (kolem 1855–1901).

Novodobé dějiny hrubšického mlýna jsou od první světové války do znárodnění spojeny s rodinou mlynáře Josefa Sobotky, jehož jméno bylo přeneseno i na samotné lokální toponymum objektu.

1930 Josef Sobotka

 

Sobotkův mlýn po znárodnění převzalo do své správy místní Jednotné zemědělské družstvo a jeho provoz se redukoval už jen na mletí šrotu a k definitivnímu zániku jeho chodu došlo po zničení splavu na řece Jihlavě.

Mlýn je od roku 1964 veden v Ústředním seznamu kulturních památek, jeho památková hodnota byla zdůvodněna jako „stavba z druhé třetiny 19. století, zčásti architektonicky velmi výrazná, nepříliš častý doklad tohoto typu na jižní Moravě“.

Po znárodnění se zpustošený areál mlýna v restituci vrátil rodině Sobotků, jež bývalý mlýn postupně opravuje (z výrobních budov byly opraveny především krovy a střechy).

Příjmení mlynářů působících na mlýně:

  • Fiala
  • Sobotka
  • Tomek
  • Tuma
  • Toman
  • Walloschka
  • Dillman
  • Schneider
  • Pešek
  • Brida
  • Štěpánek
  • Friedl
  • Fridl
  • Jaroš
  • Jarosch

Historie mlýna také obsahuje:

1680-1700 Jakub Tomek (Tuma, Toman)

1750 Jan Walloschka

Jakub Dillmann

1755 Tomáš Jan Schneider

1760-1793 Josef Fiala

1793-1796 Josef Fiala ml.

1796-1798 Jan Pešek

1798-1801 Bernard Brida

18011-1805 František Štěpánek

1805-1856  Josef Štěpánek

1856- Jan Friedl (Fridl)

-1895 Eduard Jaroš (Jarosch)

1895-1901 Alois Jaroš

1901-1950 Josef Sobotka

1939 - Josef Sobotka (RR)

Mlýn je vyobrazen na:

Předměty spojené s osobou mlynáře a provozu:

    částečně adaptován
    05 2012
      mlýn na velkých vodních tocích (7000 l/s a více)
      mlýnice a dům pod jednou střechou, avšak dispozičně oddělené
        jednopatrový
        Mlýnice náleží ve všech svých podlažích jedné stavební fázi doplněné menšími mladšími úpravami. Jako celek je však přistavěna k obytné budově, jejíž sklepy (podlažně o něco výše než spodní patro mlýnice) mají valené klenby, někde s trojbokými styčnými výsečemi. K roku 1613 proto můžeme datovat především obytnou budovu, přičemž mlýnice byla postavena následně.
        Možná předtím mlýn fungoval v jistém provizoriu a až v těchto letech (poněkud paradoxně v období třicetileté války) byl definitivně vystavěn.
        Době 30. let 17. století stylově odpovídají fragmenty sgrafitové výzdoby, jež lze stylově označit za pozdně renesanční. Dochována je na fasádách mlýnice – západní a severní nároží zdobí úhlopříčně dělená obdélná pole tvořící iluzivní kvádrování, na severozápadní fasádě mlýnice nad náhonem jsou zdobena okna druhého podlaží: pravoúhlé rámování vymezuje otvory menší než současné, kolem rámu se rozprostírá čtyřlaločný útvar ze stáčených volut, na jejichž styku vyrůstají dva typy vegetabilních ornamentů.
        Zcela vlevo (na jihovýchodě) je jedno zazděné pravoúhlé okno, jež nebylo později nahrazeno oknem větším. Jeho rozměry ale nejsou totožné s původní velikostí větších oken popsaných výše. Kolem otvoru lze pozorovat fragmenty výzdoby ryté v omítce, jejíž podoba je srovnatelná s předchozí. Dobře je zde patrná rytá podokenní římsa, která je u předchozích oken jen tušená. V posledním podlaží je vlevo úzké stojatě obdélné okno s šestitabulkovou dřevěnou výplní. Kolem okna je cihlové zdivo, omítky s výzdobou nejsou patrné. Dále vlevo směrem na jihovýchod lze pozorovat dvě zazděná nebo pouze rytými linkami vymezená okna primárně slepá. V pekované omítce jsou linie oddělující plochy nátěrů s nepatrně odlišným odstínem. Pokud linie vymezují zazděná okna, musela by být poměrně malých rozměrů.
        Do 1. třetiny 19. století lze datovat především současnou podobu obytné budovy s klasicistní fasádou, podobně jako kované mříže části oken mlýnice. Do 30. let 19. století jsou datovány stropy patra mlýnice (sýpky).
        Samotný mlýn na půdoryse L byl nově spojen s dřevěnou stavbou pily na opačném břehu dřevěným traktem vedeným přes náhon. Bezprostředně
        nad mlýnem byl situován most přes náhon, druhý mostek přetínal náhon pod pivovarem.
        V poslední čtvrtině 19. století rovněž došlo k přístavbě jihovýchodní budovy k mlýnici. Poslední velká úprava mlýna souvisí s mlynářským rodem Sobotků spravujícím mlýn od roku 1915. V těchto letech vznikla budova strojovny nad náhonem, jež nahradila v mapách patrnou starší budovu, snad pouze dřevěnou.
        • sgrafito, rytá výzdoba

          ObjektKonstrukce/prvekRok smýcení
          mlýniceSloupek mlýnské hranice v patře mlýnice1632–1635
          mlýniceSedlo průvlaku mlýnské hranice v patře mlýnice1630–1645
          mlýniceNové trámy v mlýnské hranici1870-1880
            Žádná položka není vyplněna
            Zaniklý
            • pila
            • výroba elektrické energie
            1930 mlýn, pila a elektrárna
            • stavidlo
            • náhon
            • turbínová kašna
            V roce 1825 řešilo moravské gubernium návrh Josefa Štěpánka na úpravy jezu u hrubšického mlýna, které se týkaly zřízení bariéry, která měla zabránit tvoření ledů na jezu a v hrázi měl vzniknout dostatečně široký a otevřený kanál. Gubernium podle svých zjištění, která nse opírala o stav jiných mlýnů s valchou na řece Svitavě, navrhované zvýšení splavu v Hrubšicích nedoporučilo. Bylo argumentováno tím, že tato úprava vodního díla vůbec nemá vliv na mlýnský chod, ba naopak je zcela nevhodná. Je zajímavé, že bylo podotknuto, že takové změny na vodním díle nebyly hodnoceny jako záležitost mlynáře, ale vlastníka panství, respektive byl v této záležitosti zdůrazněn politický zřetel. Na hrubšickém splavu na řece Jihlavě realizoval kamenické a výkopové práce v roce 1829 místní kamenický mistr Meyer. Úpravy se týkaly protipovodňových opatření a vztahovaly se na část jezu směrem k Oslavanům. Tento úsek jezu tvořila zeď z kamenných kvádrů. Na nezbytnou rekonstrukci jezu na řece Jihlavě apeloval Josef Štěpánek opětně v roce 1837. Toto vodní dílo u mlýna bylo údajně již v letech 1798 až 1806 vážně poškozeno a pravá část jezu byla tehdy stržena, dokonce se konstatovalo, že celý jez je nebezpečný. Tehdy bylo shledáno, že splav je nedostatečný a že mlýnský náhon se při vysoké hladině vody zanáší pískem, štěrkem a kamením. Mlynář navrhoval upravit mlýnský náhon a nabízel řešení menšího splavu v náhonu, který by mohl zamezit zanášení. U levého břehu mlýnského náhonu, kde se rozkládaly zahrady místních obyvatel, nechal mlynář břeh zvýšit a vyzdít. Na opačném břehu se mluví o hrázi a vyzděném kanálu, který by odváděl vodu zachytávanou v obci. Splav byl opravován v roce 1844 a bylo postaveno nové stavidlo.
            Typturbína Francisova
            StavDochovaný
            PopisK roku 1930 byla instalována Francisova turbína, roku 1946 doplněná turbínou novou.
            1930: 1 turbína Francis, hltnost 1,45 m3/s, spád 4 m, výkon 60,3 HP
            Typturbína Francisova
            StavDochovaný
            PopisK roku 1930 byla instalována Francisova turbína, roku 1946 doplněná turbínou novou.
            1930: 1 turbína Francis, hltnost 1,45 m3/s, spád 4 m, výkon 60,3 HP
            Typvodní kolo na spodní vodu
            StavZaniklý
            PopisJiž na začátku 17. století byl mlýn poháněn pěti koly a voda z náhonu obsluhovala i pilu na protějším břehu.
            Nynější stavba má otvorů pro mlýnská složení šest, pile pak náležely otvory minimálně dva. Voda v náhonu musela být poměrně bystrá, jelikož mlýn fungoval na spodní vodu. Roku 1755 byl mlýn emfyteuticky prodán Tomáši Janu Schneiderovi a popsán opět jako mlýn s pěti složeními. V pramenech se ostatně nikdy explicitně nezmiňuje, že by měl mlýn kol šest, všechny otvory se však zdají být primární, některé vytesané z jednoho kusu kamene a zbudované ve stejné době.
            Typvodní kolo na vrchní vodu
            StavZaniklý
            Popis1835 Josef Štěpánek žádal vrchnost o povolení přestavět mlýn na svrchní vodu, jak celá záležitost dopadla, však není známo.
            Žádná položka není vyplněna
            Historické technologické prvky
            dvojnásobná
            • pískovcový kámen | Počet:
            • AutorLenka Kalábová -Matěj Kruntorád
              NázevBývalý vodní mlýn v Hrubšicích u Ivančic
              Rok vydání2020
              Místo vydáníPraha
              Další upřesněníPrůzkumY památek XXVII - 2/2020, s. 119-130
              AutorLenka Kalábová -Matěj Kruntorád
              NázevBývalý vodní mlýn v Hrubšicích u Ivančic
              Rok vydání2020
              Místo vydáníPraha
              Další upřesněníPrůzkumY památek XXVII - 2/2020, s. 119-130
              AutorMinisterstvo financí
              NázevSeznam a mapa vodních děl republiky Československé
              Rok vydání1932
              Místo vydáníPraha
              Další upřesněnísešit 13 (Brno), s. 19

              Žádná položka není vyplněna

              Základní obrázky

              Historické mapy

              Plány - stavební a konstrukční

              Současné fotografie - exteriér

              Současné fotografie - exteriér - detaily stavebních prvků

              Současné fotografie - interiér

              Současné fotografie - vodní dílo

              Současné fotografie - technologické vybavení

              Ostatní

              Vytvořeno

              27.9.2013 19:13 uživatelem Jan Pešta (Jan Pešta)

              Majitel nemovitosti

              Není vyplněn

              Spoluautoři

              Uživatel Poslední změna
              Rudolf (Rudolf Šimek) 29.9.2017 22:03
              Radomír Roup 25.6.2018 19:29
              doxa (Jan Škoda) 27.2.2021 13:25