Der Einsiedler bei der Loibing.
.
Der Einsiedler bei der L o i b i n g m ü h l e westlich von Freistein war ein recht frommer Mann, der immer viel betete und geistliche Lieder sang.
Neben seiner Felsenhöhle stand ein großes Kreuz und ein hölzerner Glockenstuhl.
Hier hat er zu den Gebetsstunden geläutet und dann sein Brevier gelesen.
In der Früh soll er auch gepredigt haben.
Der alte Mann pflegte ein Gärtchen, neben dem ein Bächlein floß.
Er ernährte sich von Fischen, Wild und Kräutern.
Brot und Milch bekam er von der Mühle.
Dafür betete er täglich um ,,ewige Ruhe" für alle.
Der Einsiedler hatte auch einen Bären großgezogen und diesen wie einen Hund abgerichtet.
Wenn der Mann nicht schlafen konnte, betete er ein Weilchen oder erzählte dem Bären aus seinem Leben.
Der brummte dann dazu.
Der Vater des Klausners lebte als Ritter auf der Burg Kollmitz, wo der Knabe in allen ritterlichen Künsten unterwiesen wurde.
Als junger Mann hielten er und ein ihm bekannter Ritter, dessen Name uns heute nicht mehr überliefert ist, gleichzeitig um die Hand der Tochter des Zornsteiner Burggrafen an.
Der Streit um das Mädchen wurde im Zweikampf ausgetragen.
Noch heute stehen auf der ,,Frattinger Breiten" zwei Steinsäulen, die uns an den Tod des im Waffengang gefallenen Ritters erinnern.
An dieser Stelle ritten die beiden Kämpen aufeinander los, daß nicht nur die Lanzen splitterten, sondern auch die Schwerter klirrten.
Schließlich blieb der Kollmitzer Recke Sieger.
Das Zornsteiner Burgfräulein hatte dem Treffen mit Spannung beigewohnt und gesehen, wie der Nebenbuhler unter den gezielten Streichen tot zu Boden sank.
Da eilte die Maid ihrem Zukünftigen lachend entgegen und reichte ihm die Hand.
Während sie ihm ihren Mund zum Kuß hinhielt, überkam den Ritter Ekel vor der herzlosen Schönen.
Für das Morden sollte er einen Kuß erhalten?
Nein, das war zuviel für ihn!
Er sprang auf sein Roß und jagte davon.
Er ritt so schnell er konnte, bis er zur Höhle an der Thaya kam.
Er wollte fortan ganz allein sein.
Ein Jahr ums andere verstrich und aus dem jungen Ritter wurde ein Greis, der schon sein Ende herbeisehnte.
Als der Einsiedler eines Tages nicht mehr in der L o i b i n g m ü h l e erschien, um seine Milch zu holen, gingen die Müllersleute thayaaufwärts zur Höhle.
Der Bär saß vor dem Eingang und im Innern fanden sie den Mann tot auf.
Die Leute trugen ihn aus der Grotte und begruben ihn an einer Ecke des Waldrandes, damit er recht nahe bei seiner Höhle liege.
Anonymus: Freisteiner Sagen und Erzählungen, Handschrift, Heft 1, S. 16-18, entstanden um 1958, derzeit in der Bücherei des Südmähr. Landschaftsrates in Geislingen an der Steige, BRD.
Diese Sage, die ich bearbeitet und ergänzt habe, war - wie ich inzwischen feststellen konnte - auch in Stallek bei Frain bekannt.
.
...
.
Poustevník u Libuňského mlýna.
.
Poustevník u libuňského m l ý n a , západně od Podhradí, žil velmi zbožný muž, který se stále hodně modil a zpíval duchovní písně.
Vedle jeho skalní jeskyně stál velký kříž a dřevěná zvonička.
Zvonil v době klekání a potom četl svůj breviář.
Z rána měl povinnost také kázat.
Starý muž pečoval o zahrádku, vedle které tekl potůček.
Živil se rybami, zvěřinou a bylinami.Chléb a mléko dostal ze mlýna. Za to se denně modlil za ,,věčný klid" pro všechny.
Poustevník také měl medvídě a toto vycvičil jako psa.
Když v noci nemohl spát, modlil se chvilku nebo vyprávěl medvědovi ze svého života a ten k tomu bručel.
Ten pak k tomu bručel.
Otec poustevníka žil jako rytíř na hradu Kollmitz,(hrad poblíž Raabs an der Thaya) kde byl chlapec seznámen se všemi rytířskými dovednostmi.
Jako mladý muž se ucházeli on a jemu známý rytíř, jehož jméno nám dnes není více dochováno, současně o ruku dcery hraběte z hradu Zornstein(hrad Corštýn u Vranovské přehrady).
Spor o dívku byl urovnán v souboji.
Ještě dnes stojí na ,,Frattinger Breiten" dva kamenné sloupy, které nám připomínají smrt rytíře padlého v ozbrojeném souboji.
Na tomto místě vyjeli oba bojovníci proti sobě tak, že roztříštili nejen kopí, nýbrž řinčely také meče.
Nakonec se stal vítězem rek Kollmitzer.
Slečna z hradu Zornstein s napětím přihlížela souboji a viděla, jak sok klesl mrtvý k zemi pod cílenými ranami.
Tu dívka spěchala s úsměvem na tváři naproti svému budoucímu a podávala mu ruku.
Mezitím, co mu ona nastavila její ústa k polibku, zmocnil se rytíře odpor před bezcitnou krásou.
Za mordování měl dostat polibek?
Ne, pro něho to bylo příliš!
Skočil na svého koně a uháněl pryč.
Jel tak rychle, jak mohl, až přijel k jeskyni nad Dyjí.
Chtěl být od této chvíle zcela sám.
Rok plynul za rokem a z mladého rytíře se stal stařec, který již viděl přicházet svůj konec.
Když se poustevník jednoho dne již víc neobjevil v libuňském mlýně, aby si přinesl své mléko, šli lidé ze mlýna vzhůru od Dyje k jeskyni.
Medvěd seděl před vchodem a uvnitř nalezli mrtvého muže.
Lidé poustevníka vynesli z jeskyně a pohřbili ho na rohu okraje lesa, aby ležel blízko u své jeskyně.
Anonym: Freistein pověsti a povídky, rukopis, sešit 1, str. 16-18, vzniklý kolem 1958, nyní v knihovně Südmähr. Landschaftsrates in Geislingen an der Steige, BRD.
Tato pověst, kterou jsem zpracoval a doplnil, byla známa - jak jsem nezitím mohl zjistit - také ve Stallek bei Frain.(Stálky u Podhradí)
.
