S rozšiřující se hutní výrobou v Železárnách Hrádek vznikaly problémy související převážně s umístěním kanálu odvádějící znečištěné vody z hutních provozů podniku do těsné blízkosti náhonu. Vytékající voda se zbytky dehtu zanášela jak koryto náhonu, tak i turbinu. Stejně tak nedostatečně neutralizované odpady solí ze žíhacích lázní zamořovaly vodu v Padrťském potoce. Okolo roku 1930 došlo dokonce k úhynu ryb až v rokycanských sádkách. Turbinu zanášelo i množství okují z mořicích lázní. Zprvu se železárna snažila kompenzovat škody údržbou turbiny či čerpadla, ale jeho ochota s postupem času slábla, tak jak sílila její pozice v československém průmyslu a vnitrostátní politice. Schylovalo se k válce a Škodovy závody měly pro svoji výrobu plnou podporu Ministerstva národní obrany. Nedodržování ekologických nařízení bývalo za těchto okolností zpravidla přehlíženo a pokračovalo i ve válečné době. V podnikovém archivu Škody Plzeň ve složkách hrádeckého závodu je podobných stížností mlynáře Hájka celá řada. Za citování však stojí dopis z 5. února 1945 ředitelství železárny v Hrádku adresovaný právnímu oddělením generálního ředitelství Škodových závodů v Praze:
„Již ve své noticce ze dne 4. 1. 1945 jsme vyslovili domněnku, že požadavky na opravu pumpy a dodání elektromotoru nejsou konečnými a definitivními a že dopis ze dne 29. 12. 1944 jest celkem nepatrným zahájením větší akce. Soukromně jsme se dozvěděli že se svým právním zástupcem Drem. Vodrážkou chystá se uplatňovat proti našemu závodu své udánlivé nároky ve věci jiné, nám dosud neznámo jaké, kde prý jeho situace z právního hlediska bude podstatně lepší. Není nám známo, zda vznesení tohoto nového požadavku bylo p. Hájkem učiněno závislým na příznivém vyřízení dosavadní sporné otázky či nikoliv.
V každém případě Vás však na tuto okolnost upozorňuji a dodávám, že infor-
mace máme z pramenů spolehlivých. K dopisu samému bylo by dodati, že samotná oprava pumpy jest skutečně záležitostí nepatrnou a pro náš závod celkem nenákladná, současně jest však uvážiti, že opravu pumpy jsme provedli p. Hájkovi koncem července minulého roku, v prosinci však přišel znovu, že pumpa je opět rozbitá a tak se to opakovalo stále až by jaksi vytvořil náš závazek k udržování a opravám pumpy, čehož by p. Hájek dovedl náležitě využíti. Otázka dodání elektromotoru k pumpě jest dnes věcí téměř nemožnou a jsme si jisti, že i kdybychom tento požadavek splnili a žádaný elektromotor dodali, přišel by během doby p. Hájek se žádostí, abychom mu platili úhradu za elektrický proud odebraný pro elektromotor, protože tím, že jsme mu elektromotor poskytli jako náhradu za znečištěnou vodu, jsme se též mlčky zavázali jej udržovat v chodu atd. Krátce řečeno, tím že bychom vyhověli každému požadavku p. Hájkem vznesenému, neuvarovali bychom se toho, aby jmenovaný během doby nepřišel s požadavkem novým motivovaným ,dobrým sousedským poměrem“. Z těchto důvodů jsme zásadně proti tomu, aby se p. Hájkovi poskytlo více, nežli na co je právo ... “
Zajímavá je tam i charakteristika právního zástupce pana Hájka, JUDr. Vodrážky, který „obratnou součinností dosáhl vždy toho, že uzavřenou dohodou nebyly vyřešeny všechny sporné otázky, takže se naskýtala možnost vznésti v budoucnosti opět nové nároky z téhož titulu ... “
Na základě stížnosti musely železárny vykopat mlynáři novou studnu, protože do původní (pro její blízkost k potoku) prosákly splašky z továrny. Z potoka pak nebylo možno používat vodu pro dobytek a podnik musel zařídit nové čerpadlo pro napájení. To nevydrželo ani 12 roku v chodu a poškodilo se. Těsnění bylo několikráte opravováno. Ale hlavní příčinou jeho úspěchů byla skutečnost, že podnik se nesoustředil na odstranění hlavní příčiny všech konfliktů, což bylo trvalé znečišťování potoka odpadními vodami.
Vedení podniku zvažovalo pronájem své části vodního toku Padrťského potoka pro chov ryb. Mezi zájemci byl samozřejmě i mlynář Hájek. Vybrán nebyl protože „v případě problémů by se jistě domáhal náhrady škody“. Vybrán byl nakonec zaměstnanec, mistr kalírny, který „se bude chovat loiálně v případě potřeby“.
