Propadlý mlýn ve Žďáře - Eva Koudelková
Před mnoha lety žil ve Žďáře chudobný chalupník se ženou a šesti dětmi. Tehdy byla všude nouze, a tak není divu, že chalupníkova velká rodina často trpěla hladem. Když dětem zemřela matka, bylo ještě hůř, musely začít chodit po žebrotě. Ale co mohli vyžebrat ve vsi, kde strádali skoro všichni? Mezi nemnohými, komu se dařilo dobře, byl zdejší mlynář. Proto se jednoho dne zoufalý chalupník rozhodl za ním zajít a poprosit alespoň o kousek chleba pro své hladové děti. Mlynář byl ale lakomý a nemilosrdný, a tak ani nepřekvapí, co tehdy nešťastnému otci řekl: " Když děti nemůžeš uživit, tak se jich zbav!".
Po návratu domů uvítal nebohého otce pláč hladových dítek. Ptaly se ho, jak u mlynáře pořídil, a on jen odevzdaně řekl: " Nic vám nenesu. Vyhnal mne a radil, abych se vás zbavil." Tehdy se stala zvláštní věc. Nejstarší z chlapců, dvanáctiletý Vojtík, byl němý. Když však slyšel slova svého otce, nenadále promluvil. "Co jste říkal, tatínku?" zeptal se tehdy. Překvapený, zaskočený a šťastný otec okamžitě na mlynářovu radu zapomněl. A tak všichni v bídě přežívali dál.
Jednou přijel do mlýna neznámý člověk s povozem, na němž bylo dvanáct sudů a žádal o nocleh. Slíbil, že bohatě zaplatí, a tak ho mlynář ubytoval. Jedné z mlynářových tří dcer však nedala spát zvědavost. Nechápala, proč má ten člověk sebou tolik sudů. A tak se v noci, když všichni spali, vydala do síně, kde byly sudy uložené, a na každý z nich zaklepala. Duněly, jako kdyby byly prázdné, ale z každého z nich se ozvala otázka:" Už je čas?" Dcera se strašně lekla a utíkala za otcem.Ten byl všemi mastmi mazaný a hned poznal, že v sudech jsou lupiči. O mlynářově bohatství se mluvilo široko daleko, proto si zřejmě usmysleli, že ho v noci oloupí. Mlynář okamžitě vpadl do komůrky ke svému nocležníkovi, v němž správně poznal vůdce celé tlupy. Dal ho pevně svázat a zacpat mu ústa, aby nemohl křičet. Potom nechal svařit množství horké vody a nářek lupičů uvězněných v sudech ve chvíli, kdy na něho jeho lidé vařící vodu vylili, mu zněl jako rajská hudba. Byl to zloduch v lidské podobě. Druhý den ráno pak všechny předal spravedlnosti.
Všechny mlynářovy dcery byly velice rozmazlené, byly to však krásné dívky, ale vedly bohapustý život. Od rána do večera se parádily, vyhledávaly nejrozmanitější zábavy, na tancovačky chodily i v neděli namísto pobožnosti, a když se u nich ve mlýně náhodou objevil žebrák, posmívbaly se mu a vyhnaly ho bez almužny. Nbylio divu, ani jeden z rodičů jim nešel dobrým příkladem.
Jednou pekli ve mlýně chléb. Když ho mlynářka voňavý a dozlatova vypečený vytáhla z pece, dcery začaly dotírat, aby jim kus dala. "Jakpak vám ho můžu teď dát, vždyť je horký. Počkejte, až vychladne, však se dočkáte!" odbyla je matka. Ale dcery byly zvyklé, že dostanou, nač si vzpomenou. Vyšly na chvíli ven, avšak zanedlouho se vrátily, každá s čerstvě uříznutým prutem. Hned začaly do bochníků švihat, že prý takhle rychleji vychladnou. "Necháte toho!" křičela na ně matka. Ale marně. Dcery tloukly snad ještě víc.
Vtom se začalo všechno chvět, nastal děsný rachot a než se všichni vzpamatovali, celý mlýn se propadl do nitra země. Nezbylo po něm ani stopy. Místu, kde stával, se lidé zdálky vyhýbali a nikdo se neodvážil ho tam obnovit. Tak byl Žďár dlouho bez mlýna. Když byl potom po mnoha letech postaven nový, vznikl Na Rovinkách úplně na jiném místě.
