Pobudův mlýn: Osud vepsaný do kamene a mouky
Dnes je 7. května 2026. Pro někoho jen datum v kalendáři, ale pro toho, kdo umí číst v minulosti, je to mrazivé výročí. Právě dnes uplynulo přesně 330 let od chvíle, kdy ruka písaře zaznamenala do matriky pohřeb pěti lidí, kteří zahynuli při ničivém požáru. Když vedle sebe seřadíte tyto strohé zápisy o narození, svatbách a skonech, nevznikne jen suchý seznam jmen. Vznikne mapa rodu v čase – rodokmen. A když se tato mapa spojí s atmosférou konkrétního místa, zrodí se genius loci. Duch místa, v němž je navěky otištěn každý, kdo zde prožil byť jen prchavý okamžik.
Kdo někdy navštívil Pobudův mlýn v údolí kousek od Mladotic, jistě ten pocit zná. To kouzelné, téměř hmatatelné ticho, které je doslova nacpané tesknými vzpomínkami na ty, kteří zde byli doma.
Počátky a ohnivé jaro 1696
Historie tohoto místa se začala psát dávno předtím, než se narodily naše babičky. Nejstarší zmínka o existenci mlýna pochází z roku 1558 a svědčí o mlynáři Tůmovi Pobudovi. Jeho rod zde zapustil kořeny tak hluboko, že i když se později majitelé měnili, jméno „Pobuda“ zůstalo mlýnu přimknuto jako nezmizitelný stín.
Klidné generace však vystřídala hrůza na jaře roku 1696. Tehdy se v matrice objevil děsivý zápis: „7. Maij Pochowáno Z Pobudojicz mleijna Pohorželých Pieti lydy Kosty.“ Ohni bylo jedno, koho bere. Mezi pěti oběťmi byla i mladá mlynářka Marie, rozená Janečková z Bukoviny, s malým Honzíkem. Ten chlapec přitom mohl oslavit své první narozeniny pouhé dva dny po tomto tragickém pohřbu. Zahynula i stará matka mlynářka a dva sourozenci tehdejšího pána mlýna Jana Pobudy. Jan sice přežil, vzápětí se oženil s vdovou Juditou, ale jejich svazek už zůstal bezdětný. Jan zemřel zlomený ve věku sedmatřiceti let, pouhé čtyři roky po tragédii.
Příchod Rabasů a černé jaro vdovy Veroniky
Aby mlýn přežil, musela se vdova Judita znovu rychle vdát. Na mlýn přišel rod Rabasů z Bučku. S nimi se zdálo, že se nad údolím konečně rozjasnilo. Na svět přišlo osm dětí a v roce 1742 převzal mlynářské řemeslo nejmladší syn Adam. Štěstí však bylo jen prchavé. Adamova první žena zemřela v devatenácti letech, aniž by mlýnu dala dědice. Teprve s druhou manželkou Veronikou přišlo rodinné štěstí, i když ze sedmi dětí tři nepřežily dětský věk.
Pak ale přišlo jaro 1758. Zatímco okolní příroda hýřila životem, osmačtyřicetiletý Adam Rabas, zvaný po mlýně Pobuda, v dubnu zemřel. Historie se krutě opakovala. Veronika zůstala na samotě v divočině, půl hodiny chůze od nejbližšího stavení, se čtyřmi dětmi (13, 5, 3 a 1 rok). Na mlýně, který na malé vodě sotva uživil rodinu, nebyla žádná jiná pomocná síla. Jen starý, třiaosmdesátiletý výměnkář Jan, dědeček dětí.
Nad Veronikou visela hrozba: pokud nezvládne provoz, opat v Plasích jí zruší nájemní právo a usadí zde někoho cizího. Pro Veroniku však „černé jaro“ teprve začínalo. Strohé záznamy vypovídají o tragédii, která nemá obdoby: měsíc po Adamově smrti zemřela tříletá Anička. O čtyři dny později, 4. června, roční Klárka. A 13. června vydechl naposledy i pětiletý Honzík. Matriky nevysvětlují proč, ale ta soustředěná smrt dává prostor k těm nejsmutnějším úvahám. Záchrana přišla až 11. července, kdy se k Veronice přiženil pětadvacetiletý František Boček. Ten se stal oporou jí i mlýnu, zplodil s ní dalších pět dětí a po její smrti se oženil znovu – celkem byl za svůj život osmnáctinásobným otcem.
Svobodné sestry a pustý mlýn
V 19. století se mlynářského žezla ujal Františkův syn Václav, který si vzal Barboru Rabasovou. Měli deset dětí, ale zde se příběh rodové kontinuity začal zadrhávat. Syn Václav mladší se nikdy neoženil a ani jedna z jeho sedmi sester si nikdy nezaložila rodinu. Na mlýně tak dlouhá léta hospodařil starý mládenec se svými svobodnými sestrami pod přísným dohledem staré matky Barbory.
Kvůli této zvláštní souhře náhod ve mlýně nevyrůstal žádný budoucí dědic. Václav s přibývajícím věkem přestal těžkou dřinu zvládat, rodina mlýn propachtovala a odešla do Kralovic. V roce 1890 už byl mlýn vyhořelý a neobydlený. Zápisy z té doby jsou strohé: „neobydlen – vyhořel“. Až roku 1897 vyrostla nová stavba, kterou nechal vybudovat obchodník Josef Koukla, pravděpodobně na zakázku Františka Názlera, který se stal později i majitelem.
Poslední tragédie a konec tradic
František Názler a jeho žena Pavlína věřili v novou éru. Měli šest dětí a mlýn vzkvétal. Jenže Pobudův mlýn si znovu vyžádal svou daň. František zemřel náhle v prosinci 1912. Vdova Pavlína stanula v čele hospodářství, ale hned na začátku roku 1913 potkala krutý osud. Při vyvážení maštale jí na zmrzlém sněhu podklouzla noha a její sukně z ovčí vlny se zamotala do okovaného kola vozu. Těžká kola jí rozdrtila obě nohy a Pavlína v dubnu zemřela.
Osiřelých dětí se ujal dědeček František Král, kovář z Hadačky. Byla to doba bídy a hladu, umocněná první světovou válkou. Mlýn pachtoval pomocník Vondráček, až do roku 1922, kdy dospěl nejstarší syn František Názler ml. a převzal mlynářskou živnost.
Tím se však definitivně zbořilo staré nepsané právo. Obyčejně totiž grunt či mlýn dědil nejmladší narozený syn. Starší bratři měli na gruntu vyrůst, pomáhat otci, ale věděli, že se musí šikovně přiženit jinam, aby si zajistili budoucnost. Podobně na tom byla děvčata – partnera jim zpravidla vybírali rodiče podle věna a postavení. Láska musela jít stranou před zájmem rodového majetku.
Na Pobudově mlýně se však mlelo až do poloviny 20. století. Po Františku Názlerovi mladším převzal žezlo jeho bratr Jaroslav, ten úplně poslední z šesti sirotků. Právě Jaroslav byl tím posledním mlynářem, který držel klapot mlýnského kola při životě až do roku 1951, kdy komunistický režim a nucená kolektivizace definitivně zastavily nejen stroje, ale i staletou mlynářskou tradici rodu Pobudů, Rabasů a Názlerů. Kolo se zastavilo, prach se usadil na mlecích kamenech a zbylo jen to ticho... ticho, které v údolí Mladotického potoka vypráví příběhy všech těch, kteří zde kdysi byli doma.
Miroslav Špelina
